Jak již jistě víte, společně s žáky 5. a 6. tříd jsme navštívili dvě evropské metropole – Paříž a Londýn. A jaké že to bylo?
Nikoli bylo nás pět, ale bylo nás devět – Jára Kočí, Daisy Pecková, Bára Majerčíková, Petr a Matěj Lankovi, Jirka Štolba, Týna Suchánková, pan Peck a já – dobroduhů z Trmic. Z Ústí jsme se vydali 28. dubna odpoledne vlakem do Prahy, kde jsme změnili dopravní prostředek na autobus. Podobně jako před dvěma roky nás i letos vezla cestovní kancelář ABC tours. Naším cílem po nočním přejezdu (mimochodem velice náročném, neboť místa ani chladu v autobusu nebylo příliš) byla Paříž. Ta nás přivítala příjemně chladným ránem, něco málo jsme posnídali a vydali se do ulic tohoto krásného města. Jak se později ukázalo, život zde začíná až zhruba v době oběda; díky tomu jsme většinu míst obešli v relativním klidu a bez většího množství turistů. „Ochutnali“ jsme jízdu pařížským metrem, zavítali do katedrály Notre Dame (před kterou začali trmičáci objevovat klouzla obchodu a smlouvání; nejúspěšnější byl Matěj, který si domů přivezl asi půl kufru přívěšků Eifellovy věže), viděli budovu Pompidou, univerzitu Sorbonna, Invalidovnu a protože teploty začaly být právě v době, kdy jsme byli u Invalidovny, značně nepříjemné (chladno nám nebylo), rozhodli jsme se, že si zkrátíme cestu a půjdeme přímo k Eiffelově věži. Zdálky nás vítala, a po chvíli chůze nás vítaly také neuvěřitelné zástupy turistů. Vybojovali jsme si místo ve frontě k výtahu u jedné z nohou věže a zde mě příjemně potěšilo, že i Týna se „takřka sama“ rozhodla, že s námi tuto atrakci navštíví. Možná se mohla o trochu dříve podělit o informaci, že trpí klaustrofobií J. Nutno dodat, že se osmělila a nakonec se po cestě ve velice stísněném výtahu z ochozu 2. patra dokonce dívala na Paříž dalekohledem. Zbyli jsme tři – Týna, Matěj a já, kteří se rozhodli neabsolvovat exkurzi do 3. patra (na samý vrchol třísetmetrové věže) a zpět jsme si zvolili cestu po schodech. Týna měla radost, Matěj zase až moc neJ. Vše si ovšem vynahradil pod věží, kdy jsme čekali na zbytek naší skupinky. Jal se zde nabízet o několik hodin dříve zakoupené přívěšky Eifellovy věže. Tím došlo na první věty v cizím jazyce a potom, co nás angličtina omrzela, začali jsme všudypřítomné prodejce suvenýrů učit česky. Po radostném setkání se s druhou částí naší skupiny následovala nezbytná zmrzlina a po ní už přesun k autobusu. Abychom ukázali, že nejsme žádné nuly, od zájezdu jsme se oddělili a kousek (asi 2 km od Vítězného oblouku) došli pěšky. Po tak namáhavém výkonu jsme si všichni užívali najednou velice pohodlného autobusu a cesta do Calais nám utekla velice rychle.
V přístavu Calais jsme se ubytovali v hotelu F1 a zaplnili jsme žaludky rizotem. Noc byla krátká, ale příjemná. Horší bylo vstávání; již v 6 hodin jsme od hotelu vyjížděli, abychom stihli vlak v sedm hodin. Po přejezdu pod kanálem La Manche nás přivítala ostrovní Evropa a o malou chvíli později i její centrum – Londýn. První postřeh (díky za něj, Jirko), že „tam maj všechno z cihel“ rozpoutal vášnivou debatu o tom, jak asi budou vypadat postele tady. (Nebyly z cihel L … nebo spíš J?)
Po vystoupení v samém srdci Londýna následovala fotovariace na téma Big Ben a Houses of Parliament, po ní jsme se přesunuli přes St. James Park k Buckinghamskému paláci, kde právě probíhala výměna stráží. Turistů zde bylo ještě mnohem více než u Eiffelovy věže a rozhodli jsme se zde, že se vydáme vlastní cestou, a to sice k muzeu voskových figurín Madame Tussauds. Zde se žáci mohli (a také této možnosti ve velkém využívali) nechat vyfotit se svou oblíbenou postavou, hvězdou, nebo alespoň s jakoukoli voskovou figurou (když už jednou má někdo svou figuru u Madame Tussauds, tak přece musí být zajímavý a známý). Po této vyčerpávající atrakci následoval přesun nejstarším metrem světa (ačkoli už ne s parní lokomotivou v čele) k London Eye, neboli obřímu ruskému kolu. Týna se už nemohla dočkat a kupodivu jsme se do kabiny dostali všichni i přes teroristický počin pana Pecka, kdy pokusil pronést s sebou kapesní nožík. Jenže jeho pokus byl včas prokouknut a nožík zabaven. A pak nám už nic nebránilo v kochání se z pohledů na Londýn takřka z ptačí perspektivy. Všichni jsme si tento „let“ užívali, což je patrné z „vrcholových“ fotografií.
Po svačince jsme naše kroky nasměrovali k jednomu z nejznámějších náměstí Londýna, Picadelly Circus. Nad London Eye začaly podezřele přelétat policejní vrtulníky, ale naše domněnky, že to vše způsobil pan Peck svým nožíkem, se ukázaly jako mylné. Vrtulníky totiž hlídaly Járovi jeho zapomenutý batůžek, a to až do doby, než si ho (asi po půl hodině) vyzvedl z lavičky. Picadelly Circus nás překvapil především svým ruchem, ale také množstvím fontán (jak si Trmičáci všimli) oplývajících množstvím vylovitelných mincí (které ovšem vrátili zpět) a po téměř dokonalé koupeli jednoho z nás jsme se dali na cestu zpět k autobusu. Přece jenom jsme prošli pořádný kus Londýna, takže jsme se všichni těšili na ubytování.
Po důležitém ujištění se, že postele nebudou z cihel, se část výpravy vydala do Tesca, které “je asi tak deset minut chůze“ od hotelu. (Pravda, že tuto informaci máme od paní Zdeňky - naší průvodkyně -, o které se v autobusu tradovalo, že je osobní trenérkou Usaina Bolta.) Po téměř třech hodinách jsme se štastně shledali, a následoval bouřlivý mejdan na jednom z pokojů. Slabší jedinci (v čele se mnou) odpadli již asi ve dvě ráno, ti otrlejší (v čele s panem Peckem) vydrželi téměř do svítání.
Ráno rychle posnídat, sbalit, a hurá do víru velkoměsta. Škoda, že Matěj zapomněl v hotelu foťák. Když už sbíral odvahu, že poprosí paní Zdeňku, zdali by mu těch 30 kilometrů do hotelu nedoběhla, se mi ho sželelo a jeho foťák jsem mu dal. A byl jsem spokojený, že si na následujících alespoň 24 hodin dával na své věci pozor…
Druhý den v Londýně jsme začali u hradu Tower, který (k naší smůle) je právě v rekonstrukci. Krásné pohledy nám poskytnul fotogenický Tower Bridge, na kterém jsme se rozhodli opět se od skupinky odpojit a jít si „po svém“. Kroky nás zavedly kolem Bank of England přes The City (obchodní centrum Londýna, které bylo v sobotních dopoledních hodinách takřka mrtvé; přes týden je zde cca 300 000 lidí) až k monumentální katedrále St. Pauls. Přes Millenium Bridge jsme opět přešli Temži a jelikož byl zhruba čas oběda, zavítali jsme do místního restauračního zařízení, abychom si dopřáli něco teplého do žaludku. Volba byla jednoznačná – co jiného si dát v Anglii než zdejší národní jídlo – fish&chips? Porce byly opravdu neskromné, účet taky. Ale být v Londýně a neokusit fish&chips, to by bylo něco jako … jet do Ústí a nenavštívit FórumJ nebo třeba jít kamkoli a nenavštívit Mc Donalda nebo KFC (k tomuto přirovnání jsem dospěl právě po tomto výletu).
Po obědě jsme se rozdvojili, zájemci o technické věci šli na prohlídku Tower Bridge a my zbylí jsme se vydali na křižník Belfast. Ten děti zaujal, a díky tomu neváhaly utratit poslední libry za suvenýry právě zde.
Jelikož času nám do setkání moc nezbývalo, museli jsme přidat do kroku. Zde se ukázalo, že (hlavně v okamžiku, kdy Bára nesla Matěje a Petra, každého na jednom rameni – bolely je nohy…) dívky jsou na tom s fyzičkou mnohem lépe, než kluci. Vše dopadlo dobře, sice na nás museli čekat, ale byli i tací, kteří na místo setkání nedorazili vůbec. Takže jsme se bez nich vypravili na plavbu lodí po Temži až do čtvrti Greenwich. Zde jsme uskutečnili výstup až k observatoři a přestože začalo pršet (a to poměrně dost), nechali jsme se zvěčnit přímo na nultém poledníku. Následoval už jenom úprk do autobusu, a v 17:45 odjezd z Londýna. Cesta zpět byla (asi i díky značné únavě) poklidná a kolem 10. hodiny ráno nás smogem přivítala Praha, o necelé dvě hodiny později Ústí. Děti jsme předali rodičům a s obrovskou úlevou a zároveň velice dobrým pocitem a krásnými vzpomínkami se vydali domů. Výlet to byl velice vydařený a věřím, že při příští příležitosti bude těch, kteří pojedou prozkoumávat Evropu, ještě více.
PS: Vzpomínáte si, jak Matěj zapomněl v hotelu foťák? Když jsme vystupovali v Ústí z vlaku, nechal na sedačce peněženkuJ.
Fotodokumentaci cesty už jste asi shlédli, v opačném případě mrkněte
sem.
