Návštěva Osvětimi

Když se řekne Osvětim, vybavíme si obraz hrůzy, místa pekla na zemi.

A přesto jsme v sobotu 27. dubna vyrazili ve skoro šedesátičlenné sestavě žáků a pedagogů na toto místo. Asi my Středoevropané, které dlouhá desetiletí nepotkalo neštěstí válečných konfliktů, potřebujeme osvěžovat paměť a zvědomovat si, jak málo stačí, abychom dali průchod svým nejistotám, obavám a strachům, nechali se zmanipulovat a propukla nenávist, která z lidí činí bestie a z ráje naopak peklo. A takových konfliktů bohužel vidíme aktuálně po světě víc než dost.

A tak jsme brzy ráno v půl čtvrté opouštěli Trmice, abychom po osmi hodinách dorazili do Osvětimi. Osmi hodinách v pohodlném autobuse, zásobení jídlem a pitím, pauzami na regeneraci – nikoli po deseti, čtrnácti dnech, napěchovaní v dobytčích vozech a strádající zimou, hladem, žízní a mizernými hygienickými podmínkami.

V Osvětimi jsme ve dvou skupinách absolvovali komentovanou prohlídku tábora Osvětim I., což byla původní polská dělostřelecká kasárna, ve volnějším režimu pak také vyhlazovací tábor Osvětim II. - Březinka, který tak dobře známe z mnoha filmů s onou obrovskou plání, železnicí uprostřed, baráky vpravo vlevo a plynovými komorami vzadu. – To vše ne někde v dálavách, ale 90 kilometrů od Ostravy…

A Osvětim byla plná lidí z celého světa, nejrůznějších lokalit, národností, ras a etnik. Všichni, tedy nejen my Středoevropané, si asi potřebujeme připomínat slova amerického filosofa a spisovatele Carlose Santayany: Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat.

A pak se naše výprava v podvečer vydala zase na cestu zpět a zdálo se, že se vracíme trochu jiní. Zasažení, někdo zamyšlenější, někdo zamlklejší, další zase potřeboval dát průchod životu, energii, budoucnosti. Do Trmic jsme dobře nakrmení a napojení, byť také ospalí, dorazili o půlnoci.

Děkujeme všem zúčastněným za intenzivní společný čas!

A ještě odkazy na dvě fotogalerie: zde a tady.